Hon na člověka
Hon byl v umění vždy důležitým tématem. Podobně jako existuje hon na lišku, na čarodějnice, hon za trofejemi, Jan Jüngling popisuje ve svém novém cyklu obrazů hon na člověka. Používá již dlouho známý žánr lovu, ale mění ho tak, že lidskou bytost zbavuje pozice v centru dění a dělá z ní kořist.
Ve svých dílech používá Jüngling trojúhelníkovou kompozici, jako souhlasné přikývnutí klasické formě, ve které lov v umění známe. Tato tradiční kompozice mu dává rámec, a v něm líčí stejnou scénu s nekonečnými variacemi. Díváme-li se na kolekci v sérii, na nesčetné množství jedinců pronásledovaných za nejrůznějších okolností, jsme nuceni se vypořádat se samou podstatou lovu. Stejně jako v jiných Jünglingových cyklech, autor i zde používá opakování, aby se dostal k univerzálnosti lidské zkušenosti.
Trojúhelníková forma také naznačuje zúžení prostoru, ze kterého lovená lidská bytost hledá únik. Sbíhající se linky trojúhelníku chytají loveného člověka do pasti stále se zužujících cest. Díky tomu jsou obrazy velmi nepříjemné na pohled, klaustrofobické a hrozivé. Síla této formy pramení z toho, že ji důvěrně známe. Všichni spějeme k bodu, kde se sbíhají linky trojúhelníku, naše možnosti se zužují, výběr cest, kterými se můžeme ubírat, se zmenšuje, dokud naše životy nedospějí k nevyhnutelnému náhlému bodu smrti.
Také se zde odráží dráha, kterou společnost ušla v nedávné historii honu na člověka. Široký středový otevřený prostor trojúhelníku zrcadlí rozšíření potenciálu a možností, které vnímáme, když se liberalizuje společnost, svoboda je na vzestupu a otevírá se nám svět. Vidíme také omezování této svobody, když opět jdeme směrem k niternější, užší společnosti. Jak lovená bytost pádí zužující se stezkou, sledovaná pronásledovateli, tak také společnost je hnána k úzkoprsosti a omezování svobod. Takto nám trojúhelník ukazuje vztah mezi rovnostářstvím a autoritářstvím rozprostřeném v čase, a lidskou bytost jako bod, pohybující se po rovině mezi těmito prostory.
Jüngling se projevuje ve svých dílech jako mistr prostoru a pohybu, vede náš zrak od trajektorie lovené postavy k směřování pronásledovatelů, kteří jsou někdy vidět a někdy jsou neviditelní. To dodává dílům dramatičnosti, zvyšuje tlak krve a srdeční tep do té míry, že pozorovatel skoro cítí, jak se jeho nohy dotýkají země a téměř slyší přibližující se kroky za svými zády. Pohyb poutá divákovu pozornost v každém obraze, posouvá ho k další scéně honu a vytváří v tomto cyklu násobící se dojem pohybu vpřed. V tom se tato série podobá Jünglingovým obrazům pádících koní a pohybu při tanci. Malířův jedinečný talent zachytit pohyb na nehybném plátně dodává jeho dílům autentičnosti.
Tato kolekce stojí na autorově popisu podmínek člověka a také na zkoumání formy a struktury. To činí práce Jana Jünglinga jak vizuálně ohromující, tak existenčně dojímavé.
© Jakub Kavan