Navždy v trysku

Taková a podobná slova mne napadají pokaždé, když se probírám albem většiny obrazů akademického malíře Jana Jünglinga (*1946) na téma kůň. Asi bychom těžko hledali výtvarného umělce, který alespoň jednou v životě nezpodobnil koně ať v roli válečné, ať jako trpělivého pomocníka lidské lopoty, koně plnícího úkoly sportovní či prostě koně volného, divokého a svobodného. Tak také Jan Jüngling v určitém období své cesty hledače výpovědí o životě kolem nás objevil svůdnost takového úkolu. I když sám nikdy koně neměl ani nejezdil, prostředí dostihů mu bylo od dětství blízké tak, jak blízko bylo chuchelské závodiště od jeho domova.

Asi hlavně proto jsou to hlavně pohledy na dostihovou dráhu, které mají v Jünglingových obrazech obrovskou sílu výpovědi. Dostih je především o rychlosti, o vrozené snaze zaujmout místo v čele, být první, být nejlepší. To je koním dáno samou přírodou, a po staletí pak lidmi pěstováno, tříbeno a podporováno. Bez této vlohy by už koně dávno patřili mezi vymřelé obyvatele země.

A právě tato dychtivost, ta úporná snaha jít kupředu, zdolat ostatní, z Jünglingových obrazů z prostředí turfu přímo vyzařuje. Jeho dlouholetá zkušenost ztvárňování baletních námětů mu vytříbila schopnost pravdivě a bez okázalosti uzavřít do statického prostoru plátna ten pravý, téměř nepostřehnutelný moment, kdy zachycený pohyb zůstává skutečně pohybem. Kdy má pozorovatel dojem, že v následující vteřině se výjev musí změnit, pokračovat. Že se celé pole koní s ohlušujícím dupotem kopyt přežene kolem a na plátně zůstane jen mračno zvířeného prachu. Že překonávání překážky je úspěch i katastrofa současně. Že všemi smysly vnímáme úsilí těch šťastnějších jít dál i rezignaci těch, pro které dostih skončil mezi zmítajícími kopyty.

V tom je Jünglingova originalita a pravdivost. Anatomie zde není podstatná, i když zvládnutá. I jezdce vnímáme jen jako nutné spoluhráče dramat, která na obrazech probíhají.

Jünglingovy obrazy s těmito náměty mi vždycky připomenou druhou část věty v druhé kapitole románu "Nervy" proslulého anglického jezdce a spisovatele Dicka Francise, pronesenou hlavní postavou o obrazu jeho snoubenky: "…ti její koně snad nebyli úplně anatomicky správně, ale zato byli nesmírně plní života a pohybu…"

Mezi Jünglingovými obrazy jsou i skvělé studie drezurních prvků, pohledy do cirkusové manéže i podle mne velice zdařilé téma honáka se stádem a další náměty - z vyjížděk, z výběhů a podobně.

Ty z dostihů jsou však podle mého názoru nejpřesvědčivější a skutečně nádherné.

Helena Šarounová

© Jakub Kavan