Tajemno tance

Tanec je pro výtvarníky nevděčné téma. Ne každý malíř dokáže zachytit nuance piruet či ladného výskoku, aby dílo vypadalo vkusně a hlavně věrohodně, jelikož hlavním motivem tohoto umění je pohyb. Jan Jüngling (nar. 5. 11. 1946) schopnost zachytit na plátně především pohyb však rozhodně nepostrádá. Syn slavného portrétisty Břetislava Jünglinga se malování věnuje v podstatě od dětství.

,,Je pravda, že mě otec k malování víceméně přivedl, ale zároveň mě od něj neuvěřitelným způsobem odrazoval. Přijímací zkoušky na školu jsem musel dělat potají, jelikož si pro mne otec představoval jiné uplatnění než-li v oblasti výtvarného umění. Nakonec následuji v profesi svého otce, avšak rozhodně nejdu v jeho šlépějích. Naše umění se neustále vyvíjí a na škole mě dost ovlivnil Prof. František Jiroudek, u kterého jsem studoval. Bývá to docela nepsaným pravidlem, že člověk převezme jisté názory, techniku a barvy od svého pedagoga." Již v šestnácti letech Jünglinga velmi zaujal balet. Bylo to konkrétně představení baletu Igora Stravinského ,,Petruška", které viděl v Národním divadle, a které ho ovlivnilo i do budoucna. Když jsem byla požádána o úvodní slovo k jeho výstavě, trochu jsem váhala, co mám napsat. Odborníkem přes výtvarné umění rozhodně nejsem, a tak mohu obrazy posuzovat jen z hlediska určitého odborníka přes tanec.

Pamatuji si na své první setkání s jeho obrazy baletek. Jakožto naprostý laik jsem přistupovala k prvnímu z nich, abych si, jak to mám ve zvyku, prohlédla jednotlivé tahy štětce, případně jiného malířského nástroje (obvykle techniku malby poznám až podle cedulky pod obrazem), a postupně se tak probojovala až k samotnému obsahu obrazu. V případě Jünglingových obrazů mě ale jejich obsah zarazil dřív, než jsem se stačila přiblížit na dohled štítku s popiskem obrazu.

Často vídávám mnoho baletních obrazů prodávat na ulici a musím přiznat, že vyobrazené taneční provedení je z větší části žalostné, jelikož jej nikdo nedokáže zachytit.

Z profesionálního hlediska je bohužel nutné poznamenat, že baletky na obrazech většinou nemají s baletem až na kostým nic společného. Namalovat totiž tanečnici se správným sklonem hlavy, s nuancemi v pažích (pro každý balet jinými), přiměřeným výrazem ve tváři a propracovaným vytočením nohou s technicky přesným stáním na špičkách je vskutku výkon hodný mistra. Ne každý tyto detaily vnímá a dokáže je zachytit. Jüngling ne jen, že mě tímto překvapil, ale dokázal své obrazy ještě rozpohybovat a tím podle mne posunul své umění do další dimenze.

Jak je to možné? Je to proto, že ty obrazy byly tak věrnou kopií reality, jako třeba na fotkách? Kdepak, ani náhodou, přesto se dá říci, že realitu přesně odrážejí. Objektivem tu ale není shluk skleněných čoček, který nemilosrdně rozláme baletky a divadlo do paprsků přesně podle fyzikálních zákonů, ale malířovo oko, které se řídí zákony zcela osobitými. Nicméně samotné oko je stále ještě příliš nedokonalé na to, aby tvořený obraz vykreslilo dostatečně odlišně od pozorovaného objektu. Jistě se dá říci, že to takto funguje téměř u všech obrazů, ať již znázorňují cokoli. V případě vytváření obrazů baletu, tedy umění založeného na pohybu, protipohybu, pohybovém napětí, kontrastu pohybu a strnutí a vzájemném pohybu tanečnic či tanečníků, to platí daleko silněji. Jenom díky malířově invenci a interpretaci je možné vnímat kinetickou energii usídlenou za každým statickým ztvárněním například piruety, skoku či záchvěvu ruky během dramatického pádu v povznášejícím pocitu tanečního výstupu. Z obrazů jako celků vyvěrá pak jakási snová atmosféra, která se jako tekuté písky obtáčí kolem pozorovatelových nohou a vtahuje jej do svých hlubin, či spíše emotivních výšin, zalévá jej jak hudba, jež jakoby též byla téměř zakomponována do barevných křivek obrazů, pohlcuje ho jeho vlastními chapadly inspirovaných představ, až ho nakonec vyplivne zpět do výstavních prostor.

"Malování je pro mne zkrátka smrtelná vášeň", tvrdí Jan Jüngling o své profesi. Přeji Vám, aby na Vás tyto obrazy působily neméně tak silně, než s jakou emocí byly malovány a s jakou vášní jsem si je prohlížela já.

Adéla Pollertová

© Jakub Kavan